Petr Minář (*1962)
Sochař Petr Minář se narodil v roce 1962 v Ledči nad Sázavou, kde celý život žije a tvoří. Ve své tvorbě se vydal tou „nejtvrdší" cestou, neboť si jako materiál pro svá díla zvolil vysočinskou žulu. Jeho díla tak mohou přežít věky...
Autorův přítel Miloš Doležal o svém kamarádovi "PĚTIPETROVI" v červnu 2020 napsal:
Má-li německá literatura od 19. století zvláštní postavu Ježipetra, má Ledeč od roku 1962 (kdy se támhle v Háji narodil a dětství prožíval tady na hradě) pro změnu Pětipetra. Už dávno mám dojem, že Petr Minář patří k Ledči nad Sázavou tak úzce, jako k ní patří třeba řeka Sázava. Je její potulnou duší, okouzleným kráčivcem i bedlivým života-účastníkem. Bývá často vykročen na všechny světové strany současně a ještě k tomu kamsi nahoru. Je ostatně zajímavé, že všechny jeho přezdívky v sobě nesou číslovku „pět": Pětipetr – Pětipes – Pětina. Sám pro sebe je čtu jako metafory vrstevnatosti jeho talentů a zájmů. S různými formacemi hrával na kytaru, zpíval, skládal texty i hudbu; maluje, sochá, sbírá léčivé byliny... Na první pohled by se mohlo zdát, že jsou to jen chvilkové vášně a letmé pohnutky. Myslím však, že všechna Pětipetrova vykročení spíná jakási společná vnitřní spona: slovem i barvou, vrypem do kamene či tónem, stále nějak svědčit o citlivé, po radosti toužící duši. O labyrintu světa a chvějícím se srdci člověka, které je „sevřené a plné těžké lidské krve", jak kdysi poznamenal dramatik Johan Nestroy. A o světě, který nás hostí, a přitom byl a bude, i když už my nebudem. Chci říci jedno – za Pětipetrovými uměleckými i lidskými výpravami i návraty je přítomno osobité hledání smyslu světa a života.
Jak sám Petr přiznává a je to patrné i na těchto vystavených skulpturách, zásadní vliv na jeho tvorbu mělo a má přátelství s malířem a sochařem Jiřím Baštou. Skoro by se mohlo říci, že Jirka je Pětipetrovým mistrem. A nejen Pětipetrovým, neboť Jirka svým charizmatem ovlivnil celou řadu svých spolužáků i kamarádů. A patrně to byl Bašta, který Pětipetra nepřímo, beze slov, navedl a dodal mu odvahu k práci na kamenných plastikách, k sekání a tvarování tvrdé a nepoddajné vysočinské žuly. Kdo si někdy zkusil sekat do tvrdého kamene, ví, že je k tomu třeba nejen síly a trpělivosti, ale také zarputilosti a porozumění pro živel šutru.
Pětipetrovy kamenné stély často připomínají lodyhy či útlé a ostré listy travin. Nebo křídla, která nám tu pro důkaz existence zanechali andělé. Ač hmotné, mají v sobě jistý druh subtilnosti. Nepadají do země, ba naopak, směřují spíš vzhůru, jako kdyby se chtěly od pozemskosti odpoutat, vymanit se z té tělesné tíhy. Křídlo, Hlava i Slunce svým tvaroslovím odkazují k něčemu pradávnému, odvěkému, prvotnímu.
Při pohledu na Pětipetrovy stély cítíme, jak autor kameni porozuměl, „vyslyšel" jej a nechal promluvit; jak se dokázal nevnutit, kámen nenabourat, ale naopak posloužit mu, vyslyšet ho, vyjít mu vstříc. A v tom je také jedinečnost všech umění Petra Mináře – zdánlivě pusté končiny světa (v našem případě kamenné) proměňuje v obyvatelné. A obyvatelné a žijící popisuje jako úžas budící. Činí tak s vděčností, ve vnitřním úsměvu.
